Některá hudební díla mistrů z doby mezi sedmnáctým a dvacátým stoletím se hrají dodnes. Já si to vždy vybavím například v okamžiku, kdy zavzpomínám na naše vodácké výpravy po Vltavě. Bedřich Smetana je totiž tvůrcem stejnojmenné symfonické básně z cyklu „Má vlast“ a Vltava by tam dle mého názoru neměla chybět. Je to jedna z nejkrásnějších evropských řek, což také prokazuje obrovský zájem vodáků, kteří se tu sejdou na začátku července vždy v počtu několika tisíc nadšenců a zaplní říční koryto tak, že si tu připadáte jako v Praze na Václavském náměstí.

Vážná hudba mi nepřipadá tak vážná, jak tvrdí její název, výraz „klasická hudba“ mi připadá výstižnější, ovšem já bych ji pojmenoval spíše jako „klenot z dávných dob“. V současné době se hudba produkuje v mnoha hudebních směrech a i když máme k dispozici moderní techniku, zdaleka se tvůrci soudobé hudby nevyrovnají mistrům z těch dávných dob. Nevím o nikom, kdo by předčil Dvořákovy Slovanské tance nebo Ravelovo Bolero. Nedávno jsem si tyto skladby vyslechl v podání španělského orchestru a byl jsem nadšený. Opravdu nadšený a přistihl jsem se, že naslouchám s otevřenými ústy, takže by do nich klidně mohla vletět moucha.

Mnohem působivější zážitek je však přímo v koncertní síni, jestliže zasednete mezi ostatní publikum a zaposloucháte se do prvních tónů, které zazní ve Španělské synagoze v Praze. V prostorách s vynikající akustikou a zvláštní atmosférou, kterou nemůžete mít ve vašem obýváku.

Na koncerty vážné hudby v Praze bych vytáhl své blízké, abychom si společně vychutnali krásný umělecký zážitek a lépe tak čelili současné přetechnizované době. Klasická hudba nás totiž vtáhne do doby, kdy neexistovala žádná auta, letadla, motocykly, vlaky a pochopitelně ani mobilní sítě a Internet. Byla to doba poklidná, s větším souladem s okolní přírodou.

Některá hudební díla mistrů z doby mezi sedmnáctým a dvacátým stoletím se hrají dodnes. Já si to vždy vybavím například v okamžiku, kdy zavzpomínám na naše vodácké výpravy po Vltavě. Bedřich Smetana je totiž tvůrcem stejnojmenné symfonické básně z cyklu „Má vlast“ a Vltava by tam dle mého názoru neměla chybět. Je to jedna z nejkrásnějších evropských řek, což také prokazuje obrovský zájem vodáků, kteří se tu sejdou na začátku července vždy v počtu několika tisíc nadšenců a zaplní říční koryto tak, že si tu připadáte jako v Praze na Václavském náměstí.

Vážná hudba mi nepřipadá tak vážná, jak tvrdí její název, výraz „klasická hudba“ mi připadá výstižnější, ovšem já bych ji pojmenoval spíše jako „klenot z dávných dob“. V současné době se hudba produkuje v mnoha hudebních směrech a i když máme k dispozici moderní techniku, zdaleka se tvůrci soudobé hudby nevyrovnají mistrům z těch dávných dob. Nevím o nikom, kdo by předčil Dvořákovy Slovanské tance nebo Ravelovo Bolero. Nedávno jsem si tyto skladby vyslechl v podání španělského orchestru a byl jsem nadšený. Opravdu nadšený a přistihl jsem se, že naslouchám s otevřenými ústy, takže by do nich klidně mohla vletět moucha.

Mnohem působivější zážitek je však přímo v koncertní síni, jestliže zasednete mezi ostatní publikum a zaposloucháte se do prvních tónů, které zazní ve Španělské synagoze v Praze. V prostorách s vynikající akustikou a zvláštní atmosférou, kterou nemůžete mít ve vašem obýváku.

Na koncerty vážné hudby v Praze bych vytáhl své blízké, abychom si společně vychutnali krásný umělecký zážitek a lépe tak čelili současné přetechnizované době. Klasická hudba nás totiž vtáhne do doby, kdy neexistovala žádná auta, letadla, motocykly, vlaky a pochopitelně ani mobilní sítě a Internet. Byla to doba poklidná, s větším souladem s okolní přírodou.