Proč cítíme bolest?

Téměř každý z nás ví, jaké to je cítit bolest. Je to pocit, kterému se snažíme vyhnout, a mnohdy si přejeme, aby neexistovala. Ve skutečnosti se však jedná o pouhé nervové signály, které nutí mozek, aby v nás daný pocit vyvolával. A jako takové je samozřejmě jde i vypnout.

To je ostatně něco, co zažil snad každý z nás například u zubaře při lokálním umrtvení. Zde se dočasně přeruší nervové signály, které by jinak vysílaly bolest. Proč je ale nevypneme jednoduše v celém těle? Taková možnost by přece mohla existovat!

Pravdou však je, že si jen málokdo uvědomuje, jak moc je pro nás bolest důležitá, a jak nezbytná byla při našem přežití. To ostatně můžeme vidět v tom, že naprosto stejné receptory má naprostá většina živočichů – jedná se tedy o univerzálně výhodnou adaptaci.

Jedná se totiž o velmi účinný systém, jak jednak varovat před tím, že je s naším tělem něco špatně, a také nás odrazovat od věcí, které by nám mohly potenciálně ublížit. Díky bolesti například víme, že se máme vyhnout otevřenému ohni, a že říznutí či píchnutí ostrým předmětem je nebezpečné.

Abychom si uvědomili, jak moc nám bolest i dnes pomáhá, stačí se jen podívat na lidi, kteří mají receptory bolesti z nějakého důvodu neaktivní, například proto, že se narodili bez nich. V takových případech mají tito lidé daleko více úrazů, a to i těch vážnějších. Ačkoliv totiž dobře vědí, že něco je potenciálně nebezpečné, bez toho, že by cítili bolest, tato varování neberou tak vážně.

To samozřejmě platí nejen u lidí, ale i u zvířat. Bolest je učí, čemu se vyhnout a co naopak vyhledávat. Vlci například vědí, že parohy mohou být nebezpečné, a to právě proto, že dostat jimi zásah rozhodně bolí. Naučí se jim tak vyhýbat, což jim leckdy zachrání i život.

Bolest bychom tedy neměli považovat za nepřítele, ale naopak za pomocníka, který se nás snaží zachránit – a svou práci odvádí skutečně dobře.